Iluze dnešního světa

Již stahují se mračna nad mou hlavou,
supi kolem krouží, cítí blížící se hostinu.
Snad by se to dalo nazvat i zábavou,
kdybych necítila onu tíživou vinu.

Vždy jsem říkala…
„Můžeš mě milovat, můžeš mě nenávidět,
ale nikdy nezměníš to, jaká doopravdy jsem.“

Jenže nyní se dívám do zrcadla
a vidím odraz, jenž mi nepatří.
Vedle leží orchidej, která už zvadla.
Tuhle hru nespraví ani psychiatři.

To, co miluješ, je jen maska,
pečlivě vybraná a hříšně drahá.
Pavučina na skle, zrcadlo praská,
někdo další za nitky loutek tahá.

Mám jen chuť skočit,
roztáhnout křídla
a letět…