Cizí kraj

Při východu slunce spatřil jsem
shořenou, vyprahlou zem,
písečné duny zdvihají prach
morkem a krví nasycen,
pavučina z lidských šlach
v ní pavouk věčně pohlcen.
Slzy namísto vodních ploch,
namísto lidí davy soch.

Namísto rosy padá k ránu
drobná sprška anilinu,
zdejší srdce z porcelánu,
neshledává žádnou vinu
při pohledu na masa těl,
co v písku vláčně leží,
na hlavách vkvětu rudavé hloží,
jediný kříž u nohou jim čněl.

Tupé výkřiky svazují zde uši,
vrývají se bezohledně v duši
jež tak prázdná a pustá je,
jako zdejší partaje,
co tak sama a pustá je,
dobře se hodí sem do kraje.

Z očí se slza dere ven,
močové kameny se drtí v prach,
na rtech mi utkvěl strach
a s ním bolestný stén.





V slunci se temný oblak skvěl,
když v tom jsem náhle uviděl-
Temný hvozd a na palouku v něm,
uprostřed stromových stěn,
malá mýtina.
Tam chodí srny pít
a kanci se popelit,
tam stráň zdobí violy a vřes,
oči mé brodí se mechem přes,
dál v nekonečný háj.

Namísto děsu jiskra nadšení,
když v hloučku kamení,
zhledáváš pramen.

Drozdí zpěv přikrášluje les,
jiskra nadšení střídá děs,
když v hloučku kamení
zvhledáváš, že pramení
klidný potok, raků pln,
na hladině moře vln,
co odnáší spadené listí vrboví,
jež ruka má něžně uloví.








Trpké ráno, studené,
mlha svírá háj,
rosa vrývá se
v peřinu z mechu,
tam namísto kamení,
potůček pramení.


Hromada kamení
namísto pramene,
jímž pyšnil se kraj
a na předměstí lesa,
lidi dál umíraj.