Šílenec

Slyším to už čtyři roky,
křik a pláč plný zoufalství,
učiním však jen dva kroky,
nesmím dál, je to tajemství.

Křik mi drásá moje uši,
nemůžu to vydržet,
tolik dětí na zdi buší,
hřeby do rukou zarážet.

Vím, že za zdí nikdo není,
jsou to jen mé vzpomínky,
je to jenom moje snění,
minulosti plamínky.

Však ty děti, co tam byly,
mrtvé jsou již tři roky.
A ten rok co tam žily?
V paměti mám pomlky.

Je to těžké vzpomenout si,
co se vlastně stalo?
Mnozí tvrdí: Blázen nu ať si.
Vzpomínek mám málo

Děti křičí, děti pláčou,
nesnáším to je to děs!
Snad ty ústa jednou zavřou
nenávisti a strachu směs.

Co se s dětmi vlastně stalo,
co jsem já jim učinil?
Opět je vzpomínek málo,
cožpak jsem je zahubil?

Děti křičí stále více,
křičím s nimi, bojím se.
V pokoji mi hoří svíce,
co se děje, já zblázním se.

Děti pláčou, děti křičí,
vzpomínky se vracejí,
ty však moje nervy ničí
křik a pláč se ztrácejí.

Teď už vím a je to kruté,
co jsem dětem udělal,
hřeby v rukách, boty zuté,
na cáry jsem je roztrhal.

Copak jsem já za člověk,
co jsem já to za zrůdu,
co mě ještě tady čeká,
jdu se kouknout na půdu.

Hledám tam hřeby z dětských dlaní,
hledám je však s bolestí.
Musím hledat bez ustání,
krvácí mi zápěstí.

Našel jsem je, se zaschlou krví,
dětí které zabil jsem.
Jak dlouho jsem umíral, no kdo ví,
svou duši však zradil jsem.