Kéž by

Kéž by slunce jednou spadlo,
kruté je a ohnivé.
Však i kvítí vždycky zvadlo,
mé přání je bláznivé.

Proč jen není pro mě úsvit,
proč já žiji v prokletí?
Nesmím vidět slunce svítit
již dvě lidské století.

Tento úděl není darem,
je to pro mě prokletí,
učinil to mistr Sárem,
kéž je navždy v zajetí.

Chtěl bych jednou také zemřít,
chtěl bych být jak mé děti.
Teď však můžu jen život mařit,
svou armádu stavěti.

Je mi líto mnoha lidí,
které jsem já přeměnil,
má duše se za mě stydí,
i když ji Sárem zapudil.

Už já nikdy nepocítím
radost ze slunce úsvitu,
jen se ve tmě skrývat musím,
kéž jsem nikdy nebyl tu.