Příběhy z krysařovi flétny: Tvá flétna tak krásně zní...

„Cizinče, stůj a hlasu mého slyš,
Vím, tvé oči to říkají, mého hlasu ty, neuvěříš.
Chtěla jsem ti říci jen,
Jak libě zní flétny tvé, tón za tónem.

Cosi zvláštně krásného v tvých písních jest,
Vím, za to, že s tebou hovořím, ponesu trest.
Ale nemohu, ač bych chtěla,
Odolat svodům písně, jež vyvolává cosi z nitra mého těla.“

Temný přízrak stál, tiše stál
A krásnou dívčinu tvář v luně svitu pozoroval.
Mlčky díval se na její vlasy, jak závoj černé oblohy.
Zírala na něj očima lesknoucíma se čistotou bez škody.

„Je líto mi, že probudil jsem tebe,
Odpusť, jdi spát, ještě temné je nebe.
Není radno nocí procházet,
A s krysařem, zatracencem, rozprávět.“

„Já nemohu však odejít,
Já chci slyšet flétny tvé smích.“
Pohlédl na ni, snad vysmívala se mu,
Ne, ty oči, to srdce patřilo již jen jemu.

„Dobrá tedy, panno krásná,
Jak svítání usměvavá a jasná.
Slyš tedy píseň z krajů dalekých,
Snad v tónech poznáš chtěný tvůj smích.“

To dořekl a k ústům flétny hrdlo přiložil,
Tak něžně rty k nástroji tisk, jak milenku by políbil,
Tak vášnivě na ni hrál a při hře ji objímal,
Jak by jen píšťalu svou miloval…