Budík

Budík

Stále odkládám minuty,
kdy se odtrhnout od nostalgie,
melancholie,
vzteku,
a vůbec všeho,
co se ukrývá v mém pohledu na počítačovou obrazovku,
v mém vnímání hudby, co pokládám za dobrou.

Pohled na velmi pozdní čas donutí mne umýt se,
podívat se na film,
co viděl jsem snad tisíckrát
a usnout s kočkou na mé neklidné hrudi.

Zvuk budíku se bezohledně vkrádá do mých uší
a okrádá mne o jedinou dobu,
kdy jsem sám sebou.

Umýt, obléct a se sluchátky v uších a cigaretou v ruce
proběhnout skrz probouzejícím se městem na zastávku.

Na zastávku, kde matky čekají na autobus, aby mohly své děti doprovodit do škol,
kde otcové čekají na autobus, aby mohli dojet do fabriky a z posledních sil zajistit svou rodinu,
kde já, já, co nic nedokázal a nedokážu čekám na svou soukromou cestu do pekla.

Z pekla odjíždím,
a co nejrychlejší chůzí usínajícím městem se chci dostat k mé počítačové obrazovce
a odhodlat se nastavit budík,
který se už do mých uší nikdy nevkrade.