Tajemství

Já vím, že nemám právo se tě ptát,
kdo jiný mi však pravdu může dát?
Jen neodmítej, prosím, prosbu mou,
já hledám, co nám zbývá, bloudím tmou.

Tak odpověz mi, žádám tisíckrát,
co ještě horší mohlo by se stát?
Máš pohled z hořkých vůní, uhýbáš,
už téměř nedokážem plakat, tak mne svaž.

Chci odpověď, ač pálí, jako mráz,
jen roztrhej mne pravdou, co je v nás.
Tu pravdu, jež tvou duši mrzačí,
já toužím znát a míň mi nestačí.

Jsi bez vůle a kráčíš s nicotou,
dej znát mi, co jen tuším, pravdu zlou.
Už nechci bloudit v stínech růžových,
pryč s štěstím nevědomců vědomých.

Když tvrdíš, jak moc stále slepá jsem,
tak prozraď mi, co skrýváš, pusť to ven.
Já vím, že nemám právo chtít to znát,
a za to, co mi řekneš, pak budu nás dva proklínat.

Však přesto, zbav mne mojí nejistoty,
zjev, jak strašně se ženem do temnoty.
Tak pošeptej, co vím už, a zlom tím všechny hráze,
jak z kamene mám slzy, tak snad mi potečou pak snáze.

…nebo se zastaví už úplně, …
…poněvadž přicházíme už i o cit