Duše

Při procházce koutkem oka;
sledoval jsem horizont a pádil s myšlenkami napřed,
kdy odhalený nonsens pozbýval smyslu okraje
propasti,
která nás oddělí
a spojuje;
mi připadá nicotná podstata v rytmu pěší zóny kráčím na karneval
a odhaduji počet pamětních desek,
desítek šrámů, co zabolí víc
než faleš houslí na náměstí,
klusám s větrem
a nádraží nechávám trčet za zády,
zatímco dívky jásají,
změna prostoru otevírá brány
s odroleným zdivem až na kost
a až doteď jsem doufal, že nespočinu

utrhni minulost,
pověs klíče
a kroť to zvíře,
dokud je čas nefňukat
a pofoukat si svůj osud