Nehmota lidských citů

Hvězdným oceánem
plují po černém sametu
se zářivkami hvězdic
vesmírná plavidla
se spuštěnými kotvami.

Oči výzkumníků
přelétávají pohledem
k druhým světům
bez věčných otazníků.

Hvězdy jsou jako
mozaiky, seskládané
do obrazů, kterým sami
nemusíme rozumět.

Rána jsou ve vesmíru
černá jako díry do duší
v kterých krvácí přítomnost
červené výstrahy.

Nepodléhejte tichu,
tma je dravá
a milosti se vám nedostane,
když před vámi spolkne
vaši fyzickou schránku.

Postavit se na odpor,
to je stejně zbytečné
jako poslední nádech
před nepoddajnou smrtí.

Vesmír skýtá mnohá úskalí,
mnoho problémů,
ale jenom dvě možnosti.

Žít jako kousek živé hmoty
v oběhu po trase milénia
nebo žít ve smrti cizího těla
jako nehmotné nic.


Dalších možností není…

Co byste také chtěli po nemožném vesmíru,
když zabírá pouze nehmotu lidského cítění.

…raději nic…