Víla

Obklopen černou tmou,
chci trhat ji na kusy
a nevinnost nádhernou,
v půlnoci vezmu si.

Proč ta víla nešťastná,
u mě hledá útěchu,
povinnost výsostná,
zpovídá se bez dechu.

Její přerudá ústa,
malující slovíčka,
zář noci vzrůstá,
jak leskne se slzička.

Beznadějně se topím,
v žalu jejího nitra,
já, bezvěrec, se modlím,
ze nepříchod jitra.

V hloubce jejich očí,
jak námořník bezmocný,
když do vln moře skočí,
touhou žití nemocný.

Do dlaní nabírám slzy,
s mrtvou i voda živá,
nechci, ač vím, že brzy,
skončí tato chvíle prvá.

Prvá stejně tak poslední,
čekal jsem na ni dlouho,
mnoho nocí, mnoho dní,
„Loučím se, smutná touho.“

Bytosti, má spanilá,
oděná v mlhavý šat,
chci, abys zas ronila,
já mohl tě tiše hřát…