Dnes ještě musíš znovu hrát

Když zhasnou světla hlediště,
myslíš si zpoza jeviště,
že divák může být tvůj kat,
ty se však na něj musíš smát!
A dělat to, co role žádá,
i když tě třeba bolí záda.
Oči tě pálí, v ústech máš
tak strašně sucho, že se ptáš,
jak tohle představení skončíš,
vždyť právě dnes se s rolí loučíš!
A ty to musíš prostě dát!

Zatínáš zuby, stíráš pot,
máš pocit, že máš v srdci hrot
a cítíš tíhu v kolenou,
jsi totiž „věcí veřejnou“!
Když padáš k zemi, prosíš - vstaň!
Bolest se hlásí – to je daň!
Bílou nit trháš ze svých vlasů
a na všechno máš málo času!
Teď chtěl bys ale jenom spát!

Cítíš, že dochází ti síly,
však ujít máš víc nežli míli,
jsi znovu skvělý z jeviště,
padnutí necháš na příště.
Divadlo tleská ve stoje,
ty řešíš v hlavě prostoje
a stíny, co máš na duši,
nadšený divák netuší!
Potleskem chce ti díky vzdát!

A tak jsi dneska znovu hrál,
posté ses´ musel proměnit,
zúčtuješ má dáti a dal,
co život dal ti a co vzal
a čím tě může odměnit…