Není pozdě

Čekám, chci ho zachránit,
pak s pokorou se skloním.
Stojím, nemohu se ubránit
slzám, co berou sílu mým očím.

Uprostřed všeho však ozval se hlas
a řekl, že nikdy není tak pozdě
Tak do boje, člověče, snad nejsi srab
v krvi ať zaplane vzdor jasným ohněm.

Zbraň se zvedá ke krvavé práci.
V tom tanci mrtvých se ztrácí strach
Meč s ostrými vzdechy svištivě tančí
Nechce si přiznat, že čeká nás krach.

"Není pozdě," zase ten hlas.
Však slabostí se mi hlava točí.
„Nikdy není pozdě,“ ozve se zas.
Tak bojuj, člověče, věř svému meči.

Však přec jdeme k zemi, já i má zbraň.
Krví zborcení ten boj jsme prohráli.
Po nebi krouží pár hladových vran.
Tak přece na konec se i nás dočkaly.

V poslední chvíli zas slyším ten hlas
Tři slova skládá v útržek věty.
Mé proklaté svědomí, jsi špatný lhář.
Z odporu, z naděje, zbyly jen střepy.

Náhle nic nezbývá, snad jenom chlad
Marný boj skočil, proč zní to tak hrozně?
Že život z tepen se do hlíny vsák.
že náhle je víc než na všechno pozdě.