Nokturna

Kapičko rosy, lapená ve větru,
proč srdce touží žít
a duše umírá?

Odpověď leží v korunách stromů,
když končí noc a začíná nový den
a hrůzy tmy se mění v groteskní sen
a my se konečně vracíme domů.

Kapičko rosy na okvětním plátku růže,
co je dobré a co zlé,
když srdce krvácí
a duše v kleci úpí?

Ten, kdo zná bolest ze ztráty
A věčné bloudění labyrintem života,
ten, kdo se raduje z maličkostí,
i když plamínek naděje zahalila slepota.
Ten ví.

Kapičko rosy, stržená bouří a zmítána vichřicí,
co drží srdce tlukoucí,
když duše již ztratila víru?

V kopcích na loukách stojí dřevěný přístřešek.
Je zapomenutý, nikdo v něm nežije.
V noci hořívá pampeliškovým ohněm.
Tam na dně tlející truhly na klíček
leží slovo.

Kapičko rosy, prosvícená rozbřeskem,
jak dovolím srdci plát
a duši nevyhasnout?

Uprostřed záplavy zlatých slunečnicových polí
roste starý, větrem ošlehaný dub.
U jeho kořenů je ztracený ve chvojí
malý, stříbrný a rosou pokrytý
klíček.

Kapičko rosy, chycená na stéble trávy,
kdo mé srdce zacelí
a duši zachrání?