Noc, láska a přítel můj

Proč musel tenkrát rytíř jet,
tou krásně temnou nocí?
Proč musel se on ohlížet
a k pannám přisednout.

Že krásné byly, to všiml si hned,
bylo by těžké, to nevidět.
Kolem ihned pohasl svět,
i sobě sám si, mohl závidět.

On, podlehl hned, kráse té dívky,
neslušně zíraje na její křivky,
se on k nim obracel, či něco zmůže,
pro druhou, pro první, udělat může.

Však náhle ta noc skončila,
už sebe ránem šidila
a krásky ty jsem opustil,
nemohl jsem s nimi býti dýl.

Jednou, později o měsíc a kus,
jel městem, koněm táhlý, vůz.
V něm rytíř ten i s přítelem svým.
Tu zvolání jeho chybné: „Hle, tu krásku zřím!“

Měsíc končil, přítel vůl,
ve jménu sázky, vrazil kůl.
Nehledě lásky co k ní choval on,
ho přehlušil, jak velký římský zvon.

Snad kdyby měl ji někdy rád
a nechtěl mně ji jen ze hry brát,
tak mohli spolu šťastni být,
však on pro jinou měl cit.

A když potom v novém roce,
přineslo mu to ovoce,
již ta krásná mladá dáma
potřeba nebyla, zůstala sama.

Pak na konci toho měsíce,
tam rytíř trpěl nejvíce,
kvůli té krásné si i s přítelem do huby dal,
ona snad věřila, že nezří debila, že ji ten rytíř fakt miloval.

Pak v půlce zimy, klid chtěla mít,
on zas jen stále ji držet a políbit.
O to se nestará, chtěla jí dál,
a tak on se smutkem odcestoval.

Proč musel tenkrát rytíř jet,
tou krásně temnou nocí?
Proč musel se on ohlížet
a k pannám přisednout.

Slavila narození, on koupil jí dar,
přemýšlel nad tím jak by jí ho dal.
Však zas něco se zlomilo,
důvěru ve mně ztratilo… a tak rytíř zůstal zase sám.

Teď on zřel šanci novou,
však do osudů obou,
nejspíš někdo třetí zamíchal
a koktejl neštěstí nám namíchal.

Dívka už nevěří, že rytíř je hodný,
už nepřijde jí, s ním mluvit vhodný.
Myslí si, že je hráč, že je jen velkej sráč,
a tímhle u něj budí pláč, však prosím lásko, klidně rač…

Proč musel tenkrát rytíř jet,
tou krásně temnou nocí?
Proč musel se on ohlížet
a k pannám přisednout.

A dál nebude nic,
za den, ni za měsíc,
ten kluk tě miloval,
miluje dál.

A dál nebude nic,
za den ni ta měsíc,
ten přítel jeho,
jim tenkrát to vzal.

Už nemají šanci,
na žádnou romanci,
největší hřích tomuhle trestanci,
napočtěme, že s tebou nedošel k tanci.

Ona v očích bouři,
on v očích žár.
Ach prosím uvěř mu,
nehrál si – miloval.

Opuštěn láskou,
přítelem zrazen,
trápen otázkou,
a taky mrazem.

Proč musel tenkrát rytíř jet,
tou krásně temnou nocí?
Proč musel se on ohlížet
a k pannám přisednout.