Zpověď!

Je noc a já přemýšlím.
Původně chtěla jsem verše psát,
né se zpovídat.
Psát o tom,
jak život je krutý a zároveň krásný,
jak se na oblohu dívám a
svítí na ní měsíc jasný.

Tedy k němu promlouvám
a za své chyby se omlouvám.
Chci od něj jen radu,
aby řekl, jak žít tento život mám,
ale čekám od něj zradu.

Ten měsíc,tak bílý a jasný,
jen mě poslouchá a stále mlčí.
Proč mé oči náhle brečí?
To odpovídá srdce mé!

A já držím v ruce zprávu pro něj...
nad čím to vlastně přemýšlím?
Váhám, jestli mu odepsat...

Cítím, jak se mi ruka chvěje
a měsíc se mi na nebi směje!

Slzy mi budou usychat ještě do rána,
ale na displeji vidím, že: ZPRÁVA BYLA ODESLÁNA!