Verše ve hvězdách

Prý člověk má si něco přát, když hvězda k zemi padá,
Stoupnu si tedy pod závoj noci, když tma se tiše vkrádá.
Jak světelná čára nade mnou život můj prolétne,
Tma, jen sněhobílá tma a tisíce hvězd…kam oko jen dohlédne.

Tisíce hvězd, to jsou ty tisíce básníků,
Co padají v rýmech, v písni lkajících slavíků.
Do světa rozlétnout se a zasvítit nadějí,
Na pouštích, na horách, uprostřed pygmejí.

Vdechnou cit lidem a verši je kolébat,
Nad ránem nechat jasný svit umdlévat.
S jitřními záchvěvy je naposled pohledem zachytit,
Při ztemnělém soumraku zas nechat je rozsvítit…