Pokoj s červi

I.
Jak krásné je dětství, jeho nevinnost?
Jak chutná dětství, jeho upřímnost?

V jeden krásný den,
proměnil se v můru sen.
Život z dítěte byl vzán,
do pokoje s červi dán.

Dítě nechápalo co se děje,
proč se pod ním země chvěje.
Proč je zrovna tady dáno?
Proč, v tak krásné ráno?

Každý den mu bylo hůře,
začalo žít v nepředstavitelné noční můře.

II.
Každý rok, každý den,
umíral v dítěti sen.
Sen na záchranu,
srdce obranu.

Každou chvíli bojovalo,
avšak bolest jeho srdce stravovalo.
Mlátilo sebou o zdi pokoje,
zaujímalo bojovné postoje.

Snažilo se bolest odstranit.

Avšak jedné noci ve spánku,
červi se k dítěti hrnuly.
Té jedné noci ve spánku,
zavrtaly se pod kůži, pařáty si promnuly.

Zlé sny, noční můry,
ve snech se na dítě sápaly červivé kůry.
Trhaly dítě na kusy,
kazily dítěti zoufalé pokusy.

Bolest a strach, v každývh těch snách.

III.
Ztracený sen, ztracený život,
malá dívenka už nebyla pilot.
Neřídila už život svůj,
už nemohla rozkázat:"No tak stůj!"

Ztrácela se v rozbouřené řece,
"Tak pomozte mi někdo přece!"
Nikdo ji neslyšel,
nikdo ji neviděl.

Bála se a chvěla,
v duši velký strach měla.
"Proč mi ubližil, srdce mi bolestí zatížil?"

"Kde vysvětlení hledat mám?"

IV.
Světlé dny střídaly temné,
její srdce už nebylo tak jemné.
Nenávidělo celý svět
a znalo jen pár vět.

"Nenávidím sebe, svoje žití,
chci zabít v sobě to srdce bití!"

Černé myšlenky v hlavě ji plály,
černé závoje na duši vlály.
Bolelo ji dýchat, bolel ji pohyb každý,
byla to bolest srdce vraždy.

Každý večer v slzách začínal,
v každé ráno sen umíral.
Den, nesnesitelná bolest řvoucí,
srdce dívce rvoucí.

Noc, bezútěšná v slzách,
dívka vzmítána ve vlnách.
Marně kope nohama,
je to hra předem prohraná.

V.
Malé přání však v srdci má,
příliš si jej však nevšímá.
Jen malý záblesk naděje,
"jak krásně mi teď je."

Však jen kousek světla v srdci temnotě,
bolest stojí nehnutě.

Tak zhasl ten plamínek modrý.

VI.
Zbortil se svět,
jako domeček z karet.
Zbortila se mysl dívky,
už to nebyli ty zdravé křivky.

Mysl zešílela,
nastal konec, bezmoc vyhrála.
Mysl zešílela,
už si nic nepřála.

Stála dívka na mostě,
dolů se dívala.
Stála dívka na mostě,
šílené melodie její duše zpívala.

Jen jediná touha v ní utkvěla,
celým tělem i myslí projela.

Smrt
Smrt
Smrt
Jen jediný krok do prázdna.

Však silné ruce stiskly ji v pase,
v bezpečí byla zase.
Však mysl přestala žít,
její fantazie přestala snít.

Duše se nehýbala,
svět kolem nevnímala.
Neslyšela ani vzdálená zvuk,
uchu známý hluk.

VII.
Jak krásné je dětství, jeho nevinnost?
Jak chutná dětství, jeho upřímnost?

Ztratila jsem co jsem měla,
vrátit čas bych chtěla.
Změnit věci, které byly,
změnit životy jež jsme žily.

Chci vrátit čas
a změnit co je v nás.
Chci vrátit čas to období zlé,
změnit tak nejen vzpomínky své.

Kéž nemusím mít vzpomínky na místnost bez kliky.

Avšak anděla jsem tam potkala,
hodná paní mi ruku podala.
Ukázala mi, že nejsem hloupá,
ta žena jako anděl k nebi stoupá.

nad hlavou se jí zračí svatozář,
krásu duše ji dodává vlídná tvář.
Ta paní je můj zachránce,
jemný srdce ochránce.

Je anděl jež mi cestu ukázal,
velkou službu mi tím prokázal.

Děkuji můj anděli, děkuji mnohokrát. Jste nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznala. Bylo mi ctí se s vámi učit, bylo mi ctí vás poznat anděli.

Nikdy nezapomenu Paní Dombková