Podzimní momentka

Je podzim, před chvílí přestalo pršet a nebe netíží mnoho mraků. Slunce se sklání k západu. Ulice jsou osamělé, smutné... ne jako po pohřbu... jako po volném dni, kdy nepotkáte nikoho známého, s kým byste se mohli pozdravit a dát do řeči, jako po volném dni, kdy jediný, s kým můžete rozmlouvat je vaše svědomí, jako po volném dni, kdy nemáte na práci nic jiného, než rozmlouvat se svým svědomím, vzpomínkami a sny... jako po volném dni, kdy zjišťujete, že jste pro své svědomí, vzpomínky a sny zklamáním. Takto smutným podvečerem kráčí postava s hlavou sklopenou. Kráčí provlhlým parkem. Cesta je sypaná štěrkem. Poslouchej, jak praská. Teď obrubník a dlažba. Obrubník. Asfalt... černá, bílá, černá, bílá, černá, bílá... kolem nohy se prohnal osamocený hnědo-žlutý javorový list...černá, obrubník. Postava, nevyhýbaje se kalužím, následuje vítr podél asfaltového chodníku. Náhle se zastaví a na její tváři taje zamyšlení. Nezveda hlavu, usmívá se. Obloha pod jejími nohami ji lechtá na srdci.