Naděje a mořská panna

Na skalnatém útesu,
mořská panna sedí.
Je tiše
v modro-zelenou dáli hledí.
Je tiše a
v duchu si přeje,
kdy uvidí lod'?
Kdy připluje?

Začíná zpívat písničku smutnou,
pozoruje,
jak o skály tříští se,
vlna za vlnou.
Pozoruje, racky bílé a
její srdce-smutně bije.

Nebut' smutná mořská paní,
podívej-jak moře pění.
Začíná bouřit,
vlny zvedá,
chceš přivolat lod' k sobě?
Ach běda!
Do záhubi ji přivedeš,
tak prosím,
přestan' zpívat,
to Ty-ještě pořád můžeš.

Ach.
Proč?
Ke břehu ji lákáš,
tím tesklivým zpěvem svým.
Proč?
Ani trochu neváháš a
zhoubný konec,
přeješ jim?

Máš ještě čas,
vše v dobré změnit,
tak neváhej a
nechej je odplout-nechej je být!

Po chvíli panna,
ztišila hlas a
lod' Naděje,
mezi útesy,
proplula snáz.
Moře se sklidnilo,
bouře utichla,
přestala zpívat a
v dáli viděla Naději,
v bokách ,lehce se kolíbat.