Mlčíš a mluvíš očima

Přes kovově chladné pražce otazníků,
pro vzdálenou,blízkou milou dlaň,
život na osamělém místě,
mlčíš a mluvíš očima poutníků,
rozumím Ti a nerozumím,to je daň
za Tvé vlastní místo ve Tvém světě,

Dotkla ses pohledem,
pohladila dlaní,
středobod myšlenek
protnul se s kruhem
naplnilas pohár zdání,
že má práce má smysl, že je lék.(na poraněnou duši)

Někdy Ti závidím Tvůj skálopevný klid
a přece Tě vídávám smát se a plakat a křičet očima,
cítím i touhu rozbořit
hradbu ticha, zříct se ostrovů s prázdnýma místama.

Rozumím Ti a nerozumím,
ta touha odvěká
přijít k otevřeným dvěřím,
vždy v sobě malezneme
jeden druhého-blízkého člověka
to žiji a v to věřím.