Kostky jsou vrženy

Co to děláme,
Když chléb světa se láme,
Když nestálé na věky je stálé,
Když víme, co neznáme,
A nevíme, co věrně známe?

Kam to odlétají
Ty perutě utopických objetí,
Když mlčení zachvátilo minulá staletí,
Když na prahu čekají svobodná prokletí,
Když nad západem slunce má své srdce v zajetí?

Utíkáme vpřed skrze vodu
Skrze oheň, skrze říši osudů
A nevyřčených proroctví Bohů.

A nic z toho všeho dávno není,
Jen voda v oceánech stále stejně pění
A nostalgie posílá nové osudy do nového dění.

Nonsens absurdum na paletě
Malíře, fotografa, spisovatele, přítele
A trocha kapek vinné odrůdy paradoxu
Se štítkem „Osud jednou dostihne Tě“.

A nakonec stejně nezáleží
Na meziřádcích souhry zvonů našich věží,
Na předpovědích kostek vržených, co ladem leží,
Ani na běžcích osudu, kteří svůj životní Maraton vyčerpáni běží.

Kdo vyhrál, stal se tehdy poraženým,
A poražení zapsáni jsou na oltáři vítězů.

Kdo odešel, našel štěstí s ponížením,
Kdo zůstal, zbavil se okovů Prometheových řetězů.

A nakonec…
Alea iacta est