Vyšitý černý srdce...

Nakolik je třeba oplakávat další neúspěch,
nechat ty, co mi radili ať se dám rovnou na útěk,
aby mě soudili...

Vždycky to takhle skončí, všichni jsou zklamaný,
že se snažím napsat něco, co už bylo napsaný.
A pořád ještě doufám...

Chtěj mi mít za zlý, že jsem se trochu bála,
malá vyděšená, v počinu jsem neustala.
Přesto jsem to byla já, kdo zase zaplatil,
tak proč jsem našla toho, co se nikdy neztratil..?!

Je to snad pravidlo? Co mě nutí jít,
za něčím, co jsem údajně sama měla chtít.

Neříkám tomu deprese a nejsem melancholik,
jen se prostě dobře podívej, abys věděl kolik,
jsem vlastně ztratila.

Tak vážu sbírku básní pro svou malou duši,
a radši mlčím, takhle mě učili, že se to sluší.
(No nejsem prostě hodná, mami?)

Kdy je pokora a kdy už strach, kdo to vlastně rozliší?
A kdo umlčí ten zatracenej pláč, který nikdo neslyší.
Do dlaně vyšiju si černý srdce bez nitě,
abych neztratila svojí touhu, bez níž tě..,
stejně nikdy nechytěj...