Requiem vnitřního hlasu

Jsem smutný
jako hořící stoh slámy.
Jsem skutečný
jako kousek větrem rozevláté trávy.
Jsem směr
co nerozumí si s cestami,
když obzor
vznáší se nad hvězdami.

Do stuhy mlčení mezi rty,
vplétají se slova,
však rozhodnutí je zasetý.

Jsem minulost
vyškrábaná ze srdce,
hlas mrtvého,
představující se na lince.
Polibek hořícího hada,
co změnil se v akvarel.
Vykřičené dilo umělce,
který však oněměl.

Jsem reklama
jak po zlomení srdce nevzlykat,
musím jít dopředu,
potichu zanikat....