Prokletí

Po stěnách nesmyslné texty,
na tváři šílený výraz.
Sladká pomsta,
hořký život...

Rty říkajíc krásné lži,
malující nereálné představy.
Krvavé slzy stékají
z prázdných očí...

Pěsti dopadající na dlaždičky,
bolest uzavřená uvnitř.
Chlad tělo uzamyká
a smysl života stále uniká.

Prsty prozkoumávají tvář,
odraz už nepoznáš.
Chomáčky vlasů v dlani,
čemu bys dal přednost?

Neslyšet šepot listů v korunách stromů,
nevidět východ Slunce,
necítit vůni rozkvetlých květin
nebo necítit chuť čerstvého ovoce?

Jedna z cest s různým koncem,
vážit si toho, co máme.
Neprodat duši za pomstu,
nedarovat jeden ze smyslů.

A jak člověk uvažuje, postupuje,
zjišťuje, že život je
jeden z největších nesmyslů
naší existence, našeho bdění.

Doufáme v neskutečné,
modlíme se za zázrak.
Vysvobození stejně nepřijde,
protože život je prokletí...