Zralá dáma...

Když hledal jsi ke mne cestu,
Do nejhlubší zatracenosti.
Trny spočítals na prstech jedné ruky,
Která sama nikdy nezatleská.
Už jsem na Tebe čekala, lásko,
Ty hloupá krávo. Prý tam tehdy byla,
Když ztrácel jsi všechno.
Mít, to Ti nestačilo. Chtěls více,
Prožitků, nehmatatelných tanter,
Z úst zprzněné nevinnosti.
Která vždycky bude mou,
Dcerou, kráskou zvrácenou,
Na druhou stranu Měsíce,
Kam se nikdo bez života nepodívá.
Tím pohledem, jakýs věnoval mně.
A Tys přišel rovnou za mnou,
Zralému jablku, ženě,
Která žene mladíky do úzkých,
Ulic, ze kterých nebývá návratu.
V záchvatu tak rychlého, jak by si mnohý přál.
Mít zase ten život předtím,
Než dali jsme si první polibek,
A Tys začal krvácet na podlaze,
Světa čistě syrového.
Ach zlato, vzpomínám na to chvění,
Závojů sametových v mé ložnici.
Kde trávili jsme spolu chvíle,
Na které zapomeneme.
Stejně jako na ostatní hračky,
Dříve nebo později odložíme do kouta,
Ve kterém jsi nyní Ty,
Hlupáku, který si myslel,
Že zahrávat si se mnou je v Tvých silách,
Božských muk je nyní Tvé tělo,
Zchátralo a zbyla jen kost, kůže,
A mozek v rukách,
Do kterých zítra i dnes,
I přesto, že nechceš,
Znova do cévy zasuneš bonbón
Na nakažlivý stres,
Je trest, že tu vůbec jsi,
Ty.
Zdechni, už můžeš.
Zažils vše, cos mohl.
A mně se nebude stýskat.

Mám nového.
Sladkého,
Nevázaného,
Který chce poznat
Zralou dámu,
Která ráda dá mu
Potěšení z nitra
Zkurveného světa.