Pískoviště

Za sedmi horami, mezi paneláky, stojí dětské hřiště
a jeho nedílnou součástí je menší pískoviště,
ty nejmenší ze všech dětí tráví čas většinou tady,
tím, že ze zdejšího písku stavějí mohutné hrady.
Je jim jedno, že hrady se bortí samy díky větru, vodě, času
budují dál, přestavují je, zpevňují a hledají v těch hradech krásu.
Doufají, že až jednou přijde čas pískoviště na vždy opustit,
že jejich hrad věčně přežije a další generace jej budou ctít.

Pyramidy se bortí, již jen pár staletí a zbudou z nich jen trosky,
věž v Pize se také zlomí a rozpadne, zapomenuty budou mozky,
které je projektovaly. Kdo stavěl mayské chrámy, kdo je navrhoval?
Nikdo neví, čas jména ta do koše zapomnění schoval,
odkud se již ničeho nedá získat zpět.
Proč doufáme, že na nás tento svět
nezapomene, že někdo nezničí náš odkaz?
Vždyť všichni víme, že tento svět je samý podraz...

Proč vlastně z písku stavíme hrady,
když je to hloupá hra jen?
Jsme všichni obětí velké zrady
vlastním rozumem?
Náš cíl - nejpevnější hrad mít.
Pche, z písku stavět nerozbitných stěn?
Časem se necháváme rozemlít,
a jako naše hrady, i my se sesunem...