Chci toho moc?

Chci ještě potkat člověka-přítele,
Chci se po noci radostně probudit,
Chci se ze srdce těšit novému ránu,
Chci mít kolem sebe upřímné lidi,
Jak tomu bylo v minulém století,
Chci potkat skutečného kamaráda,
Jeho první otázka bude nevinná,
Nebude směřovat k materiálním věcem,
Bez falše mě poplácá po zádech:
Jak se máš? Jak žiješ? Zajdeme si sednout?
Kamaráda, který nevyskočí v polovině debaty,
Nevyruší ho zvonění mobilu,
Nebude muset odejít,
"Víš, tento telefonát byl tak důležitý,
Pokud bych ho nevzal,
Mohlo by mě to stát práci."

Ne! Věřím, že ne!
Ale ovládl nás strach,
Skrze rezignaci žijeme svoje každodenní životy.
To je fakt a skutečná realita,
Obraz novodobého, pokaženého světa,
Světa, který už není pro obyčejné lidi,
Naivní tvory, jež nechápou, co za hydru nás pohltilo,
V jejíchž útrobách pro nás není místo,
Obalený trávícími šťávami nemohu uniknout ze slizkých vnitřností,
Čehosi, co jsme zavčas nerozsekali na kusy,
Zatím ještě žiji a za to děkuji Bohu,
Nechci se však dožít ještě horších věcí příštích.