V emigraci

Padlo dno.A na víčka spánek,
rozbíhám se střemhlav do polí.
V očích paměť a na víčkách zámek,
vzpomínat mi na vše dovolí.

Odrážím se.Vzhůru k pěnám nebes,
vzhůru do míst kde to nebolí.
Poleť se mnou,nebo zůstaň kde seš,
dělej,co ti život dovolí.

Lepký závan,lehký dotek vůně,
těžký krok pod cizím řemenem.
Slunce kotouč nejspíš asi stůně,
nehladí vlas nad mým temenem.

Krapet potu.Chabá síla ramen,
pod koleny lýtka zesláblé.
Padl anděl,padlo slovo ámen,
druhého ten první netáhne.

Řítí strop se.Lehá na vše živé,
cítím tepny věkem vychladlé.
Pestré barvy proměnily v sivé,
žízní ústa prachem vyprahlé.

A na konci konec všeho dění,
začínáme novým životem.
Od porodu až po umrtvení,
zmítáme se ve snu divokém.

Padlo dno.A opět slunce,nebe,
ostrý měsíc bodá z obou stran.
Každý z nás tu myslí víc na sebe,
v uších pálí mrtvý pokřik vran.

Odrážím se.Vzhůru k pěnám nebes,
vzhůru do míst kde to nebolí.
Zůstaň kde seš,stíny obou těles
se za vodou rovněž nespojí.