Mrtvá nevěsta

Černý paprsek přichází, přebírá moc,
v krvavých mračnech znovu umírá den,
a spolu s nocí zjevíš se Ty, můj něžný sen.
Má lásko, má touho...
Jen malý obláček páry ode rtů prchá.
Toužebný pohled, s nevinností vraha,
pln očekávání na svoji mrtvou nevěstu
s mramorovou tváří a srdcem rozervaným.
Má lásko, má touho...
Vždyť Ty víš, co chci, Ty to cítíš.
Jsme přece Děti noci
a prázdná slova nám nevládnou.
Jsi moje prokletá vášeň,
chladný cit, který přesto pálí.
A nedokáže být zhašen.
Ani rozdmýchán.
Je jako duše bloudících zoufalců,
jejichž naděje je zatracena ve stínu andělů.
Dotkni se mě a dotkneš se mé duše.
I kdyby tvůj dotek měl být tím posledním,
co dokáže padlý tvor snést.
Proč se nemůže zastavit čas,
aby náš pohled, dotek a láska,
zůstala navždy taková, jako těla manželů,
pohřbených za úsvitu do společného hrobu?
Jen Ty a já, má lásko, má touho.
Naším srdcím nemůže vládnout věčná tma.
Jednou musí vyjít luna, jednou musí oblohu protnout blesk.
Proč jen neexistuješ, má lásko, má touho?