Srdce kamenné

jsem jako oblázek
co v proudu se omílá
nesen vstříc osudu
bez bázně a hany
hrany mi nezvoní
jíl pevně mě objímá
nebýt objetí jeho
tak plavím se nahý

v mělčinách splívám
přes jezy protančím
šrámy od balvanů
rychle se hojí
proti zlu bráním se
nikdy však neválčím
snažím si užívat
na pouti svojí

cestou se ztrácím
zrnka mě opouští
s nimi i síla
vzpírat se proudu
ačkoli voda kol
duše se vysouší
stále víc blíže
poslednímu soudu

laskavé moře slz
náruč otevírá
poslední okamžik
v ústech chuť slaná
srdce ač kamenné
ve mně se svírá
a duše na vlnách
je věčnosti dána