Myšlenky, které nechtěly mlčet

Nad nebeskou citadelou Tvého ztopořeného pyje,
sklání se hlava měsíce s dlouhými kadeřemi hvězd,
rukou bílé komety intimní partie ve vášni skryje,
silnými vzdechy otřásá větrem na počest.

Ústa zvoucí, srdce řvoucí, obloha bez mraku,
pravidelný tep krkavice bez pravidelného krákání,
slabá ozvěna, těla spřízněná, podobna přízraku,
jak ďáblu z duší neřestných zněla boží přikázání.

Desatero hlav ví více jako hlava jedna,
některé trpí z dlouhé chvíle hluchotou,
hlava vševědoucího nebyla nikdy dutá bedna,
ani když němota do ní kopala železnou botou.

A tak neztrácím notu do veselého zpěvu,
neztrácím i já svoji hlavu v železném sevření,
nehledám sekeru, která tne v bolestném hněvu,
nehledám myšlenku, v jejímž vězení jsme zavření.