Balada o čaroději s jantarovýma očima a zornicemi ve tvaru přesýpacích hodin…

Čas, to slovo, občas vyvolává strach v nás.
Jak pošetile pomíjivá, krása a mládí se zdá.
Když přijde smrt, ta paní přeukrutná, každá pomoc marná…

On nosí oči zlaté jako med, skrývá se v nich jen krutý led.
Zornice, přesýpacích hodin tvar, nevidí krásu, nýbrž jen smrt a zmar.
Nosí rudý plášť, vlasy ze stříbra utkané, v ruce svírá Magiovu hůl, štíhlými prsty ji objímaje.
Ona je jeho milenkou i v temnotě svící, jeho zbraní i věrnou společnicí.
Hlas tichý a syčivý, všichni však jemu svorně naslouchají.
V jeho duši tajemství se skrývá, nahlížeje pod povrch věcí a v temnotě se ukrývá.
Je to mág se silou dosud nepřekonanou, s duší Fistandantilovi zaprodanou.
Se zlem pletky má, pro dobro svých myšlenek i sám sebe temnotě zaprodá.
Kráčí po cestách zapovězených, nejde však sám, se svým bratrem nese pevně svůj hřích.
Ruku v ruce spolu kráčejí, tak blízcí sobě krví, myslí však sobě tolik vzdálení.
Jeden v srdci lásku a oddanost chová, tomu druhému nenávistí a lítostí nad sebou samým málem puká.
Jak světlo a stín, záře slunce a luny svit, propastí hlubokou odděleni, vedle sebe světem musejí jít.

Čas, to slovo, občas vyvolává strach v nás.
Jak pošetile pomíjivá, krása a mládí se zdá.
Když přijde smrt, ta paní krásně temná, každá pomoc marná…