Proč píšu?

Ve stínu věčného naříkání
Začal jsem onehdy to své psaní

Tehdy ještě neměl jsem zdání
Kolik, že je s tím, no ehm, praní

Snil jsem o fanynkách, co bez reptání
mě budou milovat - pak hups hned na ní

Častěji to však někoho raní
Co hůř, pro mnohé jsem k nepoznání

A tak při svém věčném naříkání
pokračuji v tom ubohém psaní