Hluchota

Můj pěvecký talent, nikdy za nic nestál,
rachocení v hrdle přebíjel jekot kňouravých výšek,
moje rodina mi radila, abych s tím hned přestal,
zavřel vlastní hlas za okna z notových mřížek.

Nechtěl jsem zprvu přijmout toto vězení,
hlas do zpěvu si naladit, to byla moje úchylka,
po stupíncích po kterých jsem kráčel patřilo i lezení,
a ve výškách se o mě třela líbivá křídla nejednoho motýlka.

Jednou jsem tak ze zvědavosti,
pustil svůj hlas do prázdna,
padal v přímé návaznosti
do chvění, až přišla třeskutá rána...

Tehdy jsem opravdu ohluchl ve zpívání,
ač moje rodina byla o hluchotě přesvědčena dávno,
tento neduh mě doprovázel od mého opozdilého dospívání,
a táhl se za mnou jako neviditelné třepotavé vlákno.

Hudebníkem mi souzeno osudem nebylo,
doufám, že jinde najdu své uplatnění,
moji chuť stát se jím, tu ovšem nesmylo
žádné pivo na truc zapomnění...