Věčný skrik

Zaznívá opět ozvěna výkřiku,
z obrazu Eduarda Muncha,
té záhadné postavy jeho díla,
poselství rozervané duše umělce,
co světem se šíří z města Osla,
po více než dlouhých sto let,
a stále neutichá.

Rezonance živočišné úzkosti,
burcující severskou krajinu ticha,
zádumčivou končinu smutných trollů,
nepochopitelným pocitem strachu,
a rozeznívající temnou obavou,
nejspíše z nadčasové doby,
zarmoucenou přírodu.

V tmavnoucím soumraku nad fjordem,
kdysi tak zoufale opuštěný, oslepen,
nešťastný malíř třásl se chladem,
vystupujícím z propasti toho, co přijde,
s obavami hleděl do dáli věků příštích,
na podivné, červánky rudé,
do krvava zbarvené nebe.

Pak vznikla expresionistická vize světa,
tísnivý strach z očekávaných hrozeb,
jakoby matně tušeného děsu,
nabídka obludné fantazie,
ta morem vylidněná města,
démoni vedle umírajících dětí,
oběti šílených fanatiků.

Dílo životem unaveného autora,
s myšlenkami naplněnými bázní,
něžně se dotýkajícími i ostrova Utoya,
s nebem jako mnohokrát od té doby,
sálajícím krvavou červení,
jako projev inferna naší duše,
jež nám naše nitro obnažuje.

Ten nekonečný výkřik,
od té doby ve své poslední chvíli,
dobře slyšeli všichni ti nevinní mrtví,
zabití ve jménu čehosi, co nikdo neví,
toho, co ta ústřední postava obrazu křičí,
postava neurčitého věku a pohlaví,
zkroucená postava,
v tušení hrůz,
věcí příštích.