Driblování životem

Po počátečním výkopu.
Když jsem opustil matčino lůno v porodnici.
Dlouho už neexistující.
Snažím se udržet svůj život nad zemí.
Pořád a bez přestávky.
Udržet ho dlouhodobě nad zemí.
Nepřetržitě a trvale nad krtinci.
Nakopávám ho většinou bodlem.
Před sebou, abych na něj viděl.
Musí být pořád v pohybu.
Ale hlavně bezpečně nad zemí.
Někdy také riskuji patičkou.
Pořád je ještě nad zemí.
Jenomže na něj nevidím, je kdesi za mnou.
Pořád mi to však vychází.
A taky rozverně zkouším hlavičky.
To se můj život vznáší k oblakům.
Tehdy ve vzduchu lehce pluje.
Jenomže dostávám údery do hlavy.
Daň za to, že můj život vznesl se do výšky,
Ale po čase už to jde jenom koleny.
Pořád ho tím držím nad zemí.
Ale pomalu padá dolů.
Pořád je ale nad zemí.
A potom vidím, že to jde z kopce.
Přestože pořád je ještě nad zemí.
Nakopávám ho střídavě levým a pravým kotníkem.
Aby se ještě udržel nad zemí.
Moc vysoko ale už život nedostanu.
Alespoň je i tak nad zemí.
Vypadá to však značně komicky.
Ale udržet ho výše ve vzduchu už nemám síly.
A i když to zkouším z posledních sile.
Nemohu ho už dlouho udržet nad zemí.
Ať dělám co dělám.
Míří postupně k zemi.
Vím, že to jinak být nemůže.
I když bych ho chtěl udržet ve vzduchu.
Dřív nebo později.
Už nebude ve vzduchu.
Zůstane ležet na zemi, válet se v prachu.