Óda paní Smrti

Z bezbřehého ticha se zrodila vůně,
vábila smysly a šeptala zlo,
děťátko, co spalo v matčině lůně,
zalklo se a zemřelo.

Z bezbřehého ticha se zrodila vůně,
vábila smysly a hledala cit,
a ten, kdo na loži v horečkách stůně,
ucítil a dál již nemohl žít.

Z bezbřehého ticha zrodil se zvuk,
obletěl místnost a zastavil u dveří,
za dveřmi postával maličký kluk,
zaslechl tón a smrti uvěřil.

Z bezbřehého ticha zrodil se zvuk,
jemně a tesklivě místností zněl,
každý, kdo zaslechl nedbalý hluk,
v bolestném náručí zemřít chtěl.

V bezbřehém tichu nitky se kmitají,
pan loutkař za ně tahá,
tiše a bezelstně životy chytají,
marná je každá snaha.

V bezbřehém tichu nitky se kmitají,
pan loutkař s nimi si hraje,
duše, jež nitky s chytrostí lapají,
nikdy již nedojdou ráje.