Nic víc

Dnes znovu tu stojím
Zas do zdi hledíc
O životě přemýšlím
Nic víc

A ty se ptáš: proč jsem každý den pryč?
Proč od “domova“ raději ztrácím klíč?
Je to tím,
Že ho nesnáším?

Prý, že jsi šťastná
Ale, mami, co já?
Pocit prázdnoty
Dvě ztracené dcery

Zády se k tobě otáčím
Pohrdám tebou
A promíjím
Dál musím jít cestou svou.

A tak se ptám: proč pleteš bič?
Proč mi v ničem nevěříš?
Je to tím,
Že tě nesnáším?

Buď si šťastná
Já odcházím
Vzpomínka mrazivá
I tu časem odstraním

Je to jak volat na měsíc
Neodpovíš, dál na něj hledíš
Mě se straníš
Nic víc

A ty mlčíš, když v slzách usínám
Když další ránu do těla udělám
Je to snad tím,
Že ti všechno odpouštím?

Ve stínu schovaná
Tam vždy jsem já
Před vámi, za vámi, jen ne u vás
Proto vás opouštím snáz

Atak se ptám: proč za lásku nestojím?
Je to snad tím,
Že se tolik nelíčím,
Že se jak královna nenosím?

A tak tu stojím,
znovu a zas,
ať vezme to ďas
se vším tím smetím,
co za život pokládám,
o čem tak hezky dětem vykládám.

Nic víc
jen trocha lásky
ale pro tu musím světa kraj
tak raděj do zdi hledíc
k sobě skládám hlásky
snad jednou mě čeká ráj