O POMSTĚ (první část)

Nevím, co dělat mám
nevím, co mé srdce ještě zmůže
o život mě připravila
tvá nemilosrdná duše.

Už vyhasínám
jako plamen se ve tmě ztrácím
a dluh, co jsem si sama vyvolila
teď tady neochotně splácím.

Proč už nejsi tu?
Proč jsi odešel?
Proč už nedáváš mi záštitu
proč už ze mě je jen popel?

Ach, vyhasla naše láska
co dříve tak silně žila
už dohrála z kazety páska,
co dříve tak zvučná byla.

I.

Raději jsem zabila sebe
svůj čin teď s hrůzou poznávám
raději už nikdy nespatřím nebe
jak v domě ně tě vyčkávám.

Nevidíš mě.
Neslyšíš mě.
V domě čekám ale jako nezvaný host
Nevidíš mě.
Neslyšíš mě.
Co dokážu, nechtěj poznat dost.

Když si domů přivedeš
tu ženu, co říkáš jí, že miluješ
kousek ovládání ve mně zabiješ
co ještě provedeš?

Je noc.
A v oblacích tiše hoří luna
Už nenávidím tě moc.
A vůbec se za to necítím vinna.

Zámek v dveřích lehce klapne
slyším tvůj a její smích
světlo v hale se s cvaknutím zapne,
a z nebe venku tiše padá sníh.

Jsi unaven, vidím to na tobě
ale na co se ty s ní ještě vzmůžeš,
ses nikdy nevzmohl na mě
uteč, dokud je čas
- tak si ještě pomůžeš.

Nenávist stoupá,
žena u tebe slastně vzdychá
adrenalinu ve mne je kupa
načež probudí se ve mně neporazitelná pýcha.

Duch můj v tvém domě
pomsty plný jako skřehotající vrány
neshledá nic na děsivé vině
a dál spřádá své vražedné plány.

II.

Spíš.
Ve svých snech brouzdáš kolem mě
o mé přítomnosti víš
neuvěříš však na věci tak záhadné.

„Probuď se,“ říká ona
a ty se probudíš,
„myslím, že nejsme sami doma,“
a ty strachy půlku noci bdíš.

Oči naběhlé,
od nedostatku spaní
uši zalehlé
jak křičím ti do nich já, tvá mrtvá paní.