O POMSTĚ (druhá část)

Straším tak tady
už pár desítek let
a ty se stále obracíš zády
nikdy si mě nezahléd.

Nikdy sis nevzpomněl
nikdy pro mě nehoří svíčka
asi si zapomněl
jak jsem tě líbala na tvá víčka.

„Miláčku,“ říká zas
ta žena co sis ji za manželku vzal
„Pořád tady slyším ten nenávistný hlas,“
ale ty ses jí nikdy víc nezeptal.

„Miláčku, lásko moje,
nevydržím v tomto domě
už ani jeden den!
Hrůza to pro mě je
někdo pořád zírá na mě
a můj život obrací se v strašný sen!“

„Lásko, z čeho máš pořád strach?
Jen náš a náš je tento domovní práh
nikdo ho nepřekročí bez mého svolení
nikdo cizí, nikdo, kdo domy plení!“

„Lásko, lásko, duch tady je
z nějakého důvodu pořád zírá na tebe
a cítím, že pohřbil všechny jeho naděje
že by se někdy dostal do nebe.“

„Cože?“
„Ach, pořád samé hoře.“
„Hoře?“
„To jediné, co ten duch cítit může.“
„Kdo to je?“
„Jmenuje se Marie.“
„A co tu dělá?“
„Čeká, až tě zabije.“

IV.

Od té doby strachy nezamhouříš oka
vidím, jak tě hrůza užírá zaživa
ach, já a můj duch jsme ta tíživá muka
však o to jsem se také celé ty roky snažila.

Voláš Boha, pak přichází kněz
myslíš si, že on snad něco vzmůže?
Ha, to hochu, to tedy věz
že tobě už Bůh nepomůže.

Nehýbu se, jsem s tebou v domě
upírám oči v nemilosrdný plamen
svíčky cos bezcitně zapálil pro mě
snad aby sis mě udobřil?
A k čemu to? Za chvilku stejně s tebou bude amen.

Plamínek kolísá a kouká jako by měl oči
je krásný, ale cosi smrtelného v něm je skryto
a pak, když se k dřevěnému stolu stočí
přísahám, že mi to nikdy nebude líto.

Dům jsem pohřbila v ohni zlém
tebe i tvou nenasytnou pýchu
a tak navždy už v srdci mém
nebude život. Je odsouzeno k tichu.