Cesta na konec světa

Život velkoměsta,
táhne nás už od počátku věků,
jak z jednoho těsta,
zdá se oněch tisíc stejných bloků.





Kina a divadla, supermarket, hypermarket,
plocha poskládaná jen ze šedivých parket,
reklama a byznys všude tam, kam naše noha vkročí,
možnosti a radosti,
tvůj účet ti řádně stočí.





Stres a bída, prach a špína,
luxus ve zlatavém džusu,
doutníky odhánějící neznámé poutníky,
a strýček Skrblík ve výlohách.





Obrazy zakryté tisíci odrazy,
toužebný pohled srdce do dáli,
nasedám do čtyřkolého pomocníka a vyjíždím za svobodou,
krátká pouť prodlužující se každou vteřinou.





Míjím lesy, hrady, pole,
ba i velké vesničky,
a tam dole,
v malém údolíčku,
obestřen zapomenutým světem,
leží můj poklad, můj malý ráj.





Veden cestou do slepé ulice, okolo hřbitova,
do přírodní světlice, do druhého domova,
košatá vůně lesa si pohrává s mými pocity,
tenhle svět je přímo nabitý.



Už jsem téměř na místě, zdravím kolemjdoucí,
v okně záclona se pohla,
to jest jen malá zvědavost tu jsoucí.





Pár starých stavení bez obchodů,
nádech ráje,
vůně letních plodů.





Malá víska na konci světa,
malý svět na konci cesty.