Střílení si

Vystřelím prstem jako Amorovým šípem,
prohnu tělo jako pradávný primitivní luk,
ruce podél těla, jenž jsou jeho tětivou,
napnu až mi žíly naskočí a kosti zasténají.

Jsem připraven střílet si,
hlavně z Tebe, má lásko,
obyčejně Tě zasáhnu do citu,
až musím přečkat dobu,
než se mnou zase promluvíš.

Jindy si Ty střílíš ze mne,
nebolí mě Tvé urážky,
nezpůsobují mi vnitřní bolesti,
jsem muž z tvrdého pancíře,
a ten jen tak neměkne.

Momentálně si střílíme
z výrostků, kteří nám ničí
naše okna, která vedou do nebe,
ale oni raději táhnou pryč,
než si s námi dál zahrávat.

Naučilo je svědomí,
že nebeská okna
v našem světě
jsou okny jejich duší.

A vidět v nich
samotné zlo,
kterým oni jsou,
to opravdu není
hezký obrázek.

Život v obraze
je naučil ctít
a vážit si.

A to je cesta, po které
bychom se měli dát všichni…

…ať už ji vidíme nebo ne…

každý z ní ujdeme kus.