Zrcadlo

ZRCADLO

Díval se na mě obraz cizí,
zakryji zrcadlo černou plachtou a on zmizí.

Nevím zda-li já jsem to byla,
či jiná bytost – síla.

V očích měla bolest, strach možná špetku naděje,
volala o pomoc – nechápala co se děje.

Chci ji pomoct avšak nemůžu,
vytáhnout duši z hlubin – to sama nezmůžu.

S obavou zrcadlo znovu odkrývám,
do její tváře se zadívám.

Němý výkřik ,,Dostaň mě na svobodu, chci být volná!,,
,,Promiň, nejde to s vězením svým musíš být svolná.,,

Nevnímám již její volání,
společně se nalíčíme a vykročím vstříc prázdnému dni – časem rouhání.

Až se večer vrátím domů, pohlédnu do zrcadla a zeptám : ,,Jak ses měla?,,
ze rtů němých vyčtu odpověď ,,Tak jako ty, vždyť nejsme dva těla,,

Odlíčíme se – rozloučím se a jdu spát,
snad až jednou dokážu být šťastná já, uvidím ráno i v zrcadle namísto smutku zář.