Nehodím se do edičního plánu

Zrovna jsem přečetla jednu knihu.
Jmenovala se Tvrdej chleba.
Nevím, jestli jí znáte.
Měli byste ji znát?
To taky nevím…
Napsal ji Chinaski.
Psal vo všem a nejradši měl volnej verš.
Taky měl rád koně a ženský a chlast.
Na konci umřel.
Byl to spisovatel.
Chci napsat něco jako von…

Ale já nemůžu bejt spisovatelka, víte?
Jsem na to moc malá, moc trapná.
Nemám vo čem psát.
Nemám životní příběh,
nikdo mě netýral,
všichni mě měli rádi
a ty kdo ne, tak to nedali najevo.
Řekli, ne děkuju, nehodíte se do edičního plánu.
No dobře.
Asi nehodím.
Řekli, neprožilas to sama, to se přece musí.
Řekli, není to věrohodný.
Řekli, že se uživí psaním jenom 10 lidí.
Jo a taky řekli, ať jdu na kurz tvůrčího psaní.
Ať si zvyknu na kritiku.
Ať dělám tohle a tamto
a nedělám tohle a tamhle to.
Řekli, že když píšu na blog a net,
nemůžu nikdy nic vydat.

A já už ani nechci.
Jo, přiznám to klidně narovinu.
Bejvala jsem blbá naivní nula,
co snila o tom, že jednou bude psát.
Ale víte co?
Všichni se mi jenom smáli a
měli pravdu.
Všichni se jenom smějou lidem
jako jsem já.

Co na tom záleží?
Stejně se nehodím do edičního plánu…