Život u konce...

"Proč?"...ptají se lidé kolem tebe, musíš to jen dostat do sebe.
Nohy rozpíchaný jak látka na vyšívání, ruce rozpíchaný jak po náletu vos, teď jsi sám a bos.
"Kdes nechal rozum?"...ptají se...
"Nevím..."
Ani nejsi schopen odpovídat, jen sám sebe proklínat.
Moc dobře víš, že takhle to nejde pořád, tvůj život postrádá řád.
Proč zašlo to tak daleko, proč v tobě se to zaseklo?
Tvůj největší kámoš je perník, v dáli slyšíš houkat parník.
Halucinace?...ne, jen příjem u vzdálené ordinace.
Dostal ses až do nemocnice, prodals máminy zlatý naušnice.
Proto, aby sis střelit mohl, tím sis ale vůbec nepomohl.
Tvůj otec mlátí tě, chudák máma brání tě.
Nic ale nezmůže, tobě již pomoct nemůže.
Ty jsi ztracenej v temný díře, jako malej králík ve své noře.
Ten je svobodnej, ale ty jsi zatracenej.
Máma už tě nechce znát, začíná se tě zřejmě bát.
Otec tě již zavrhnul, tvůj osud se tak nečekaně zvrtnul.
Umřít je osvobození pro tvou rodinu, očekávají tvou poslední hodinu.
Ticho...zaznamenalo to tvé ucho...
Tak už to na tebe přišlo, škoda, že ti to "NĚCO" nedošlo...