Vzpomínky

Vzpomínáš, jak jsme si lehli do vysoké trávy
a s klacky v ruce hráli na vojáky neznali jsme klíště nebo jsme se ho tolik nebáli.
Mířili jsme na kombajny
které jely ze žní po silnici jeden za druhým.
Seskočil kombajnista a my zkoprněli
báli jsme se, co udělá.
Držel v ruce žluté banány
a každému dal jeden, měl nás spočítané
bylo nás tak sedm na nikoho nezapomněl.

U silnice stála malá, stařičká trafika
hodně jsme si u ní hráli
hodně dováděli.
Trafikanta jsme se báli
kulhal, měl dřevěnou nohu prý vojenský veterán
dost nám nadával.
Starší nás strašili,
že sundá nohu a dá nám všem na holou
o to víc my se báli.

Vzpomínáš, jak u nás dělali novou silnici
a my se mohli svézt s pánem, co řídil parní válec
a bylo nám jedno že máme zadek spálený od plechu
jen když se vezeme.

Vzpomínáš, jak na vedlejší silnici směly jen autobusy
a vůbec jezdilo málo aut.
Silnice stala se nám hřištěm
těch úžasných pět set metrů
připadala nám tak dlouhá.

Vzpomínáš na naše tajné výlety
a první cigarety
kouřící vrbu v parku.
Lidé kolem ní chodili z práce
a jeden pán se strašně divil
proč ta vrba dýmí
a chodil kolem ní dokola.
Z vrby jsme smíchy popadali
bylo nás tak sedm.
Udivený pán, než stačil něco říci
rozutekli jsme se pryč.

Vzpomínáš na schovku u kostela
kolem něj se krásně hrálo i schovávalo.
Bylo tam křoví, plot
a samé schodiště.
Praskající, bílé kuličky, které jsme po sobě házeli
a po nich šlapali, aby zapraskaly.

Vzpomínáš na zábradlí u kostela
jezdili jsme po něm a kolikrát si natloukli.
Jezdili jsme po dlaždicích
které byly zkosené dolů
tenkrát to byl pro nás kopec.
Nejeden z nás na nich prošoupal kalhoty
pan farář na nás lamentoval.
Až jednou odhodil svůj sváteční šat
a svezl se s námi.
S pusou otevřenou jsme na něj koukali
společně jsme se potom smáli
jaká to byla legrace sjíždět u kostela dlaždice.

Když se venku setmělo
a nám se domů ještě nechtělo
pozorovali jsme netopýry.
Strašívali se historkami
věděli jsme, že pod kostelem jsou hroby
a tak jsme koukali
zda škvírou mezi schody, neuvidíme kostlivce.

Vzpomínáš, jak jsme šli jednou v noci do Vršku ke Třem Křížům
podívat se na tři vyřezané pány.
Někdo nám totiž řekl
že když budeme zlobit
dopadneme jako oni.
V tu noc nás Tři Kříže vyděsili
hrozně jsme se báli.

Nejde zapomenout, jak jsme jezdili na kole
na té slavné Ukrajině
co vydržela všechno.
Jezdilo nás sedm.

Vzpomínáš, jak mě porazila Tatra
jela jsem na kole.
Na školní hřiště
kde jsem měla soutěžit v jízdě zručnosti
jsem nedorazila.
Druhý den jsi vyplašený
přiběhl k nám domů, že si to slyšel ve školním rozhlase.
Když si viděl, že až na pár odřenin, rozbité koleno
a otřes mozku jsem v pořádku
strašně si mi vynadal
hrozně jsi se o mě bál..
bylo nám deset.

Vzpomínáš na naše fotbalové zápasy
kdy jsme s Vietnamci hráli fotbal
a za půjčení míče, mohli se svézt na jejich Babetě.
Já měla slzy v očích
protože Babeta na mě byla velká
a tak si mě vozil alespoň na nosiči.

Vzpomínáš na ty večery
kolik nás to jen každý večer na náměstí bylo.
Kolikrát zůstali jsme sami dva
a mluvili spolu o všem možném...
o měsíci, hvězdách, o Bohu.
Učil jsi mě znát souhvězdí
a smál si se
že už jsme povyrostli
a není nám deset.

Vzpomínáš na ty dlouhé večery
kdy nám bylo dobře s partou kamarádů
v parku na Staré Pile
a o to víc nám bylo dobře
když jsme zůstali sami
a jen si povídali.
Opět jsme povyrostli.
Dal si mi ruku kolem krku
a ukazoval mi souhvězdí.
Od první pusy nás zachránil zvon
byla půlnoc a my museli domů.

Kolik bylo takových nádherných večerů
se nedá ani spočítat.
A já znala snad všechna souhvězdí
a první pusa dávno nebyla první
ani poslední.
Tehdy jsi řekl
že budeme navždy jen kamarádi
a došlo i na krásné milování.

Zase jsme o kousek povyrostli
při večerech vzpomínali
co jsme všechno prožili sami
i s kamarády.
Bylo nám osmnáct
a naše cesty se rozešly.
Každý jsme šli svým vlastním životem
i cestou.

Občas se naše cesty spojí nad hroby kamarádů
nad hrobem Tvé sestry, kterou ubodali
nad hrobem Tvého bratra, opilý řidič ho zabil.
Dáme spolu řeč
a vzpomínáme oba
na dětství, co všechno jsme v něm prožili.
Vzpomeneme i na naše šťastná čísla
na třináctku bez které jsi nikdy nechtěl hrát fotbalový zápas
na dvacet trojku ta je dnem našeho narození.

Debatujeme až do setmění.
Podíváme se za sebe
kolik nám zbylo ještě kamarádů..

Vzpomínáš, jak k nám jednou přišel děda
když seděli jsme na kašně.
Řekl nám, že budeme kamarádi
i když se naše cesty rozpůlí
a jeden na druhého budeme myslet potají.
Už nám je víc jak osmnáct.

Naposledy, když se naše cesty nad hroby spojili
řekla jsem ti tiše
zkus nepřijít příště..

Jednou mi řekla jedna dáma
že přežiji své kamarády
všechny ty, které jsem kdy měla ráda.
Kámo, Ty musíš přijít
já totiž nechci nad hroby zůstat sama...