Soumrak mládí

V srpnovém povětří, v plynoucím času,
za okny utíkal svět dětství a smíchu.
V záplavě lítosti, ke zlomeným klasům,
oči své zavřel jsem a oddal se tichu.

Lesy a potoky, ta místa co znám,
ve snech mě volají, ať vrátím se zpět.
Však život mě zavedl, neznámo kam,
v chladný a bezcitný dospělý svět.

V srpnovém povětří, když umírá léto,
hořce lámu stébla makovic.
A smutně se usmívám myšlence této:
Že kdo jednou své dětství ztratil,
nenajde jej nikdy víc...