Domov

Poslední doteky slunce,
pro bledý kvítek v údolí.
Poslední šumění vánku
a květ sivý usíná.
A nad ním jako památníky času
stromy hrdě ční.
Na hřebeni slunce ještě svítí
a laská vše kolem svým teplem,
které není milé, není jemné.
Je horské. Srdce se probouzí,
asi poznává svoji domovinu.
Tady začalo bít, tady bít přestane.
A jeho památníkem bude opět strom.
Strážce časů a strážce duší.
Osamělé vrcholky jsou jako králové.
ale ony nevládnou. Nechávají to na tobě.
A ty nevíš jak. Němý úžas.
Sluneční paprsky kynou na pozdrav
jak kráčíš lesem. A srdce pláče. Nechce od své matky.
Údolní kvítek již usnul.
A s ním spí celá krajina.