Báseň ze sadů a měst

Páříš se se záští,
nikdo nikdy neví,
i přes učenlivé známosti,
kdy další plamen vzplane.

Ptáci jako s plášti,
nad krajem si letí,
ve své holé boží svátosti,
která krásu věcem klade.

Jako kdysi maluješ tuší,
je to tak moc dávno,
jako tenkrát obléka tě vánek,

Avšak ztratil jsi svou duši
nečiň co cení dáno,
pláně neuzrálo, byls jen kmánek.

Svíce bílá zas plápolá
a jablko jako z vosku,
už není pro Tebe,
už není pro Tebe.

Holubice Tě snad zavolá,
až sejmeš tu masku,
ta stejně není pro Tebe,
ta stejně není pro Tebe.

Jako vlna špíny,
zbaven vší víry,
zboříš mosty a přijdou ledy,
kroť se, neb jsi tu jednou a naposledy.