Absurdita

Slyšíš ty hlasy?
Zní jako roboti ze středověku.
Tak ráda bys teď spala
a já zas plakala,
vím, jak to nesnášíš.
Říkalas, že miluješ.
Všechno a všechny
a hlavně
nikoho.
Možná jen sebe.
Nemohla jsem usnout,
tehdy, když jsi běžela po
javorovém lese a
zpívala
umíráček.
Pamatuješ, jak zapadala duha
a jisřila se tma?
To bylo, když ses narodila...
Ne, nekřičela jsi,
to jenom já.
Tak jako teď,
uvnitř své duše,
aby to nikdo neslyšel.
Daruj mi sebe,
tak jako kdysi vítr
a budu milovat i tebe
a silněji než dřív...